co mě zaujalo

ON a ONA

ON

    Měli jsme jedno auto, a protože ho moje žena ten den potřebovala, jel jsem z práce vlakem. Čekal jsem zrovna na nádraží, když mi zavolala a prostě oznámila: „Odstěhovala jsem se.“ Tón jejího hlasu byl tak klidný, že se mi nechtělo věřit tomu, co říká. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem co na to říct. Stejně už bylo zbytečné v tu chvíli po telefonu cokoliv říkat. A tak jsem se jen zeptal: „Kam?“ a prakticky dodal: „Mohl bych si někdy půjčit auto?“
Můj první telefonát byl mému zpovědníkovi - knězi, který nás oddával, který nás oba znal. A taky jsem se hned domluvil na návštěvu k rodičům, abych to mým nejbližším oznámil co nejdřív a požádal je, aby na moji ženu kvůli tomu nezanevřeli. Znal jsem dvě důležité zásady: neřešit nic po telefonu a dělat rozhodnutí s chladnou hlavou.
Poslední týdny to mezi námi totiž hrozně skřípalo a uvažovali jsme, že by nám prospělo si od sebe na chvíli odpočinout, i když by se tím žádné problémy asi nevyřešily. Co to bylo za problémy, že jsme je nedokázali řešit?  Možná bylo příčinou našich problémů to, že oba si z vlastních rodin neseme různé komplexy a zranění. Možná bylo další příčinou našich problémů to, že jsme nedostatečně řešili drobné neshody, nepříjemnosti a negativní emoce vůči partnerovi. Těch příčin bylo ještě víc. Jejich výsledkem bylo celkové fyzické a psychické vyčerpání a averze k tomu druhému. Nebylo v tom tedy domácí násilí, nevěra ani nic jiného -  do očí bijícího. Nikdo z okolí proto nedokázal pochopit, proč se moje žena z ničeho nic odstěhovala.
Neměli jsme děti a několikrát jsem od cizích lidí slyšel, jak by pro nás možná bylo nejlepší se rozvést a začít znova. Nemyslel jsem si to. Ano, byl by to nejjednodušší a nejrychlejší způsob. Co když by se však v druhém vztahu situace opakovala? Věřil jsem, že se naše manželství zachrání a že naše problémy vyřešíme. Byla to zkouška víry, kdy vše nasvědčovalo tomu, že to dopadne špatně. Jen jediní naši známí si byli neochvějně jistí tím, že to zvládneme, takže jsem díky nim i já vydržel věřit.
A tak jsem věřil a dělal vše pro přežití našeho manželství. Anebo alespoň pro lepší začátek dalšího nového života každého z nás. Ve skutečnosti jsme se o to snažili oba, každý zvlášť. V té snaze jsme bojovali s negativními pocity a vzpomínkami v nás a negativními lidmi kolem nás. Přitom těmi negativními lidmi byli často naši nejbližší, naše rodina. Světlé chvíle nečekaně střídaly momenty beznaděje a po půl roce to skončilo podanou žádostí o rozvod, podanou přihláškou na Manželská setkání a víkendovou návštěvou u jednoho kněze.
K tomu knězi jsme jeli s velmi malou nadějí. Chvíli jsme s ním povídali dohromady, chvíli každý zvlášť, přijali jsme svátost smíření, udělal pro nás soukromou obnovu manželských slibů, modlitbu za uzdravení a zřeknutí se zlého. To vše, podložené jeho upřímným hledáním příčin kde se vzalo to zlo mezi námi, přineslo obrovský zázrak. Odjížděli jsme od něj s přáním zkusit to zase spolu.
Týden poté jsme odjížděli na Manželská setkání do Hranic. Moje žena nechtěla jet tam a já jsem po dvou dnech chtěl odjet pryč. Otevíraly se tam staré rány, znovu docházelo k nedorozuměním, bylo to bolavé. Jenže jsme oba postupně s překvapením zjišťovali, že ani jeden z nás nikdy tomu druhému nechtěl ubližovat. Taky jsme zjišťovali, že spousta věcí se dá dělat jinak, než jsme dělali. Naše silná touha nevrátit se do vyjetých kolejí plných utrpení tam našla odpověď. Dostali jsme praktický recept na šťastné manželství a navíc jsme přímo hmatatelně cítili, jak Duch Svatý postupně vítězí nad zlem. Na Manželských setkáních se stal další zázrak. Zcela nám změnily život.
Při zpětném pohledu si říkám, že jsme měli obrovské štěstí. Kdybychom nenavštívili kněze P. a nejeli na Manželská setkání včas, byl by konec. Dnes vím, že u Boha není nic nemožné, pokud člověk věří, miluje a odpouští.
Letos se chystáme jet znovu. Vždyť je pořád co zlepšovat, i když to třeba teď ještě nevidíme. Ovšem bereme to i jako malou dovolenou se zajištěným hlídáním pro naše dítě, náš další malý zázrak.


ONA

Po dvou letech se naše manželství dostalo do krize. Bez závažného důvodu, snad se jen sešlo pár okolností – stěhování a úpravy bytu, cestovatelská dovolená, po které bylo spíše potřeba zotavení, narůstající únava, kterou každý řešil po svém a  kupila se nedorozumění.  Najednou jsem si připadala ve vztahu přehlížená, opuštěná, nepochopená, nemilovaná, prostě nešťastná. Nevěděla jsem, proč a co s tím, a s manželem jsem to moc neprobírala, očividně mu taky nebylo nejlíp. Jenže s podzimem se zhoršila naše únava a nepohoda, komunikace probíhala už jen v jakémsi nouzovém režimu - hádky, obviňování, mlčení trvající dny. Nebyli jsme schopni bavit se bez vzájemného zraňování. Chování manžela jsem vnímala jako cílené ubližování a deptání. „Nešťastná“ bylo slabé slovo, nastoupilo zoufalství, bezradnost, vyčerpání. V práci jsem už od oběda zatlačovala slzičky z úzkosti, co zas bude doma, nedokázala jsem pořádně spát, jíst… S takovou situací jsem vůbec nepočítala a nechápala ji - oba jsme věřící, nic hrozného nestalo, proč tohle? Věděla jsem sice, že krize k manželství patří, ale bolestné prožitky překročily moji únosnou mez. Rozhodla jsem se k zoufalému kroku – odstěhovat se od manžela. Kvůli zachování zdraví a zbytku duševní rovnováhy.
Narychlo jsem sehnala podnájem. Asi nebyla náhoda, že u věřící ženy, která zrovna řešila manželskou krizi. Přijala mě jako bych patřila do rodiny a moc mi pomohla. Začaly jsme se spolu i modlit. Vydechla jsem si, ulevilo se mi, ale ne natrvalo. Nastalo období vnitřních bojů. Vrátit se k manželovi? Asi jsem se snažila najít odpověď příliš brzy, kdy ještě hromada bolesti v srdci bránila pravdivému pohledu. Myšlenky na návrat mi vždycky nahnaly hrůzu a řekla jsem „Ne, to nedokážu, nechci, to po mně Bůh nemůže chtít“. Ale co svátost manželství? Co jsem to tenkrát slíbila? Dokážu to dodržet? Já ne, to mi bylo jasné. A Bůh?
 „ K tomu ať mi pomáhá Bůh.“  Opravdu nám může natolik pomoci, že naše manželství bude k životu? Věřím Jemu nebo jen svým schopnostem, tomu, co dokážu vidět a chápat?
Se svými otázkami a bolestí jsem jako správná ženská neuměla být sama, brzy o nich věděli nejbližší známí a rodina. Jenže ti se dívali mojí optikou. Často jsem pak slyšela: „Takový vztah nemá cenu, člověka nezměníš, chceš trpět celý život? Tak už se rozveď, nebudeš první ani poslední. Bůh se z toho nezblázní.“ Slibovalo to úlevu pro mou bolavou duši. Taky se mi znovu zalíbil relativně svobodný život, vztahově sice nenaplněný, ale důvěrně známý z předmanželských let. Jakási falešná jistota.

Pro manžela byl můj odchod velkou ránou. Přesto se snažil víc než já, abychom se setkávali. Netrval na tom, že máme zůstat spolu, chtěl si jen vyjasnit, co se mezi námi vlastně stalo. Jeho snahy jsem přesto chápala jako nátlak. Zpočátku jsem s ním vůbec nedokázala komunikovat, potom jsme se několikrát sešli. Rozhovory byly čím dál rozumnější, ale musím přiznat, že u mě nakonec vítězil vliv rodiny a známých. Opět jsem sáhla ke své oblíbené strategii – útěku. Po půl roce jsem podala žádost o rozvod a zařídila si novou práci hodně daleko. Udělat tlustou čáru a hotovo. Přesto pochybnosti v hloubi pracovaly. Souhlasila jsem s návštěvou manželské poradny a společným víkendem u kněze. Jedni známí nám ještě doporučili Manželská setkání, tam jsem ale neměla nejmenší chuť jezdit. Masová akce,
“ trapně“ organizovaná, přednášky, práce ve skupinách a ještě k tomu celý týden. Taková obecně zaměřená akce přece nemůže pomoci našemu konkrétnímu problému. Navíc tam určitě budou samí tuze zbožní s jednoduchým pohledem na svět: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ a hotovo, to si umím představit a nemám zapotřebí. Přesto jsem tam nakonec jela. Zdůvodnila jsem si to alibisticky - týden nějak vydržím s těmi zbožnými, co jsou daleko od skutečného života. Určitě mě nepřesvědčí a bude to poslední důkaz, že naše manželství nemá cenu.

To, co nám zmíněné akce, hlavně ale “manželáky“ přinesly, se zcela vymykalo mému očekávání. Od kněze a psychologa jsem poprvé dokázala slyšet, že náš vztah není beznadějný, naše problémy jsou řešitelné a že skutečnost vždycky nemusí být taková, jak já ji vnímám. Dokázala jsem připustit, že i manžel ve vztahu trpí, že i já mu ubližuju. Začalo se mezi námi cosi uzdravovat. “Manželáky“ byly velmi silným zážitkem, všechno bylo o tolik jiné, než jsem čekala. Nepotkala jsem tam ty zbožné, suché svatoušky, ale lidi silně „normální“, bez potřeby na něco si hrát, lidi opravdově žijící a upřímně hledající tu správnou cestu životem (manželským). Hleděla jsem na to, že se potýkají nebo už překonali pořádně velké problémy. A jejich vztah to nezničilo, právě naopak získal na hodnotě. Ony přednášky byly nečekaně otevřenými svědectvími, která více nebo méně rezonovala s tím, co jsem sama prožívala. Nešlo jen o nějaké nové informace, i když ty byly taky důležité a často opravdu objevné. Setkávání ve skupinách bylo hodně osobní a otevřené, musím říct, že i náročné a bolestné, ale uzdravující. Hodně jsem probrečela a našla odvahu dívat se na náš vztah z jiného úhlu. Mimoto se odehrála spousta jakoby náhodných setkání a rozhovorů, které zajely na hlubiny našich problémů a posunuly nás vždy kousek dál. Kupodivu jsme se i neskutečně nasmáli částečně na skupinách a hlavně - celý společný program byl zasazený do světa Rychlých šípů Jaroslava Foglara, což nemělo chybu. Scénky a nadsázka výrazně pomohly ke stravitelnosti nabitého programu.
Asi nejde popsat, co všechno se na MS odehrálo. Vím, že to zdaleka nebylo jen působení lidské, ale především Boží. To se pozná po ovoci. Krásným a hmatatelným ovocem je naše malá dceruška, která se narodila 9 měsíců po Manželských setkáních.
Tím „nehmatatelným“ je to, že náš vztah je znatelně jiný a bohatší než před onou krizí. Že to není jen soužití „na sílu“, protože bychom se tak zbožně rozhodli, ani to není jen „trochu lepší, než předtím“ - jak se někdy známí opatrně zeptají.
Pro mě je taky dodnes nepochopitelné, jak jsem tenkrát úplně přirozeně, bez nějakého přesvědčování najednou upustila od rozvodu a jasně věděla, že cesta vede jinudy. Přitom těsně před tím jsem se měsíce trápila, hledala a málem zrealizovala pravý opak.

Vím, že nás čeká spousta práce, že nejsme „za vodou“, občas se dokonce dostaví pocit jako“před odchodem“, z čehož je mi vždycky špatně. I manželovi, ale už to probíráme a snažíme se něco s tím udělat. Snad jsme schopní dříve opustit pozici, kdy stojíme proti sobě a postavit se vedle sebe proti Zlému. Učím se věřit, že v takovém uspořádání a s Boží pomocí další bouře a nepohody úspěšně překonáme.

 

 z http://rodina.prorodiny.cz/manzelska-setkani/

Sdílet

Komentáře

LidiLidi Tohle je síla. Díky za povzbuzení ;-)

ruprecht ... že ses chtěla podělit ;-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková